Bylo jedno kouzelné místo. Říkali mu Nebe na zemi – všichni se k sobě hezky chovali, pomáhali a dělali to, k čemu byli stvořeni. Obyvatelé okolních království jim tak záviděli. Vše fungovalo jako namazaný stroj. Až do osudného dne – do nebeského království se zatoulal malý Kazisvět.

A s obyvateli tu a tam prohodil slovo, kterým ale zaséval jedovatá semínka. Zastavil se třeba u nádherného levandulového keře, pozorně se na něj dívá, jak ho opylovávají včelky a prohodí:

„Pche, vy tady opylováváte, dřete, abyste stáčely pro medvěda dostatek medu, medvěd si jen spí, pak si to sní, a ani vám nepoděkuje. Nikdo se nezastaví na vás dívat. Jo ale takoví motýli… Ti si tu jen přiletí, vystřou svá křidélka a všude se najednou rozléhá ú a á a ách. Vás neštve, že vás nikdo neobdivuje?“

Včelky se zarazily. Nikdy je nic takového nenapadlo. Zmateně na sebe hleděly, některé se vydaly se zásobami nektaru směrem ke svému domovskému úlu, ale jiným to začalo hlodat v hlavě.

„No nebudeme se přece dřít a poletovat sem a tam. Když mohou motýli se vystavovat a být obdivováni, proč bychom nemohly my?“

A tak se jich pár dohodlo, obsadily ty nejkrásnější snítky levandule a vystavovaly svá drobná průhledná křidélka. Blížili se motýli, ale najednou se neměli kam posadit…

„Hej včelky, co tu vyvádíte? Mazejte domů do svého úlu, my si potřebujeme odpočinout.“ „Ani nás nehne, páni motýli. Teď chceme být obdivovány my!“

Motýli podiveně pokukovali, a protože najednou ztratili domov, Nebeské království zcela opustili.

Kazisvět si jen zamnul ruce a pokračoval ve svých toulkách krajinou. Narazil na kohouta, který se vystavoval na pařezu a nacvičoval si to nejlepší postavení na ranní zakokrhání, aby se mohl co nejvíce protáhnout a u toho vydržet kokrhat co nejhlasitěji a co nejdéle. Kazisvět si sedl naproti němu, chvíli ho pozoroval a pak prohodil:

„Hej, kohoute, a není to škoda, že jen ráno všechny tím kokrháním budíš? Vždyť tě ani nevidí, neví, že jsi to ty. To takový páv, ten se tu prochází jako pán a všichni ví, kdy kde je, a to nemusí ani ceknout. A vždyť ty máš také krásné peří.“

A jakoby nic zase odchází… Kohoutovi to vrtá hlavou, pokračuje chvilku v nacvičování pózy, ale pak si říká, proč vlastně musí vstávat dřív než všichni ostatní. Taky by si mohl někdy přispat a jen se procházet a ukazovat svůj červený hřebínek. Ano, přesně tak to udělá. Seskočí z pařezu, prochází se po okolí, natřásá svá černá křídla a vystavuje hřebínek.

Ráno je ticho. Kohout nekokrhá, všichni spí. Probere se medvěd a hledá, proč mu včelky nedonesly k snídani jeho oblíbenou lahev medu. Najde úl poloprázdný, v něm zmatek a uvidí vystavující se včelky na levanduli.

„Co tu vyvádíte?“

„Ale medvěde, nevidíš, jak jsme krásné? Máš nás teď obdivovat!“

„Obdivovat vás budu až s plným žaludkem, kde mám svůj ranní med? Co to vyvádíte? A vůbec, kde jsou motýli?“

A celý rozezlený brumle a odchází bokem. Dupe, takže se všichni ostatní stydí vylézt ze svých zákoutí a najednou celý den nic nefunguje, jak má.

Do Nebeského království se vrací pan Tvůrce. Nešťastně kouká na Kazisvětovy stopy a jak jsou všichni rozhádaní a svolává velkou schůzi.

„Mí drazí obyvatelé nebeského království. Co se to tu děje? Co to tu vyvádíte? Všichni se hádáte, nemluvíte spolu, věci nefungují, jak mají a přestáváte dělat věci, ke kterým jste byli určeni. Nepomáháte si. Včelky lenošně okupují levanduli, vyhnaly motýly, medvěd nemá co jíst a vyjídá ostatním zásoby, které mizí rychleji, než stíháte sbírat, protože vždycky ráno zaspíte, jak vás přestal kohout budit. To by tak ale nešlo. Sice vím, že by bylo krásné dělat jen to, co je vidět, co mohou druzí obdivovat a chválit. Ale je potřeba dělat i ty věci, které vidět není. Opylovat květy, ráno kokrhat, aby vše mohlo fungovat. Ano, měli bychom navzájem více myslet na to, že i musíme poděkovat i se pochválit, ale kvůli tomu, to přeci neděláme… A už mi jděte z očí, jsem z vás moc smutný, tak jsem toto království nevytvářel. Všem ostatním jste jen k smíchu…“

Všichni měli jen sklopený pohled k zemi a rozcházeli se do svých domovů. Za pár dnů se pomalu rozhýbávala soukolí tak, jako dřív. Šlo to ztěžka. Ale… Po ranním kohoutově zakokrhání mu křečci donesli jako poděkování část svých zrníček. Vrátili se motýli, a když včelky přiletěly opylovat levanduli, společně si u toho povídali, aby jim šla práce rychleji od nožiček. Medvěd už z dálky děkoval za lahve medu a dokonce včelkám pomaloval úly nádhernými obrázky, které začali všichni z okolí obdivovat.

Každý hledal, co je ten jeho původní úkol, k čemu byl stvořen a povolán, pomáhal to objevovat druhým. V království zavládl pokoj a větší radost, než kdy dřív. Protože si všichni najednou uvědomovali, jak jsou na sobě navzájem závislí, jak jeden bez druhého nemohou být a že jedině tak jsou šťastní. Neviditelná práce každého z nich měla viditelný vliv na to, jak jim spolu bylo, a to už pro ně navždycky bylo moc důležité.

Veronika